Něco o anarchii a anarchismu

Podléhat vláde, znamená být sledován, být pod dozorem, špiclován, rízen, obrán o práva, spocítán, regulován, indoktrinován kázáním, kontrolován, revidován, zhodnocen, ocenován, cenzurován, komandován kreaturami, které nemají ani právo, ani moudroust, ani moc tak jednat. Podléhat vláde zanamená být pri každé veci, pri každé akci zaznamenán, registrován, secten, zdanen, oznámkován, odmerený, spocítaný, odhadnut, licencován, autorizován, pokárán, bez možnosti zapomenout, reformován, usmernen, potrestán. To je , pod záminkou verejného blaha a ve jménu všeobecného zájmu, být zavalen požadavky na príspevky, vycvicen, oškubán, vykoristován, monopolizován, vydírán, utiskován, klamán, oloupen; a pak, pri nejslabším náznaku odporu, prvním slovu stížnosti být podrobrn represím, pokutován, uloven, zneužit, ztlucen, odzbrojen, pripraven o svobodu, udušen, uveznen, odsouzen, zastrelen, deportován, obetován, prodán, zrazen; a jako trešnicku na dortu zesmešnen, vysmíván, uražen, zneucten. To je vláda; to je její spravedlnost; to je její morálka.


ANARCHIE je slovo řeckého původu, jehož volný překlad zní bezvládí, chaos. Ale také to označuje společenské uspořádání, ve kterém neexistují zákony, které by člověka nějak svazovaly a říkaly mu, co má dělat. Podle některých je anarchistická společnost nejvyšším stupněm lidského společenství, podle jiných zase utopistická myšlenka, která může existovat jen na papíře a ve snech básníků a revolucionářů.
ANARCHISMU-sociální hnutí pro III. tisíciletí SE STÁTEM NEBO PROTI STÁTU? Na počátku III. tisíciletí se útlak v globalizované kapitalistické společnosti prudce zvyšuje. Každým dnem pracující třída ztrácí jednu sociální jistotu za druhou. Zdá se ale, že se odpovídajícím způsobem začíná objevovat radikální odpor ze strany pracujících lidí. Stávky, masové demonstrace, do kterých se militantně zapojují i dosud pasivní sociální skupiny, jako například zdravotní sestry v Polsku, blokády a přímé akce - vše nasvědčuje tomu, že možná stojíme na počátku nového velkého sociálního hnutí. V souvislosti s novým fenoménem masových militantních demonstrací proti zasedání globálních kapitalistických elit se objevuje staré známé rozcestí. Buď se nové "antiglobalizační" hnutí vydá starou slepou uličkou reformismu a ovládnou jej politické strany nebo se vydá cestou, která mu dá možnost skutečné revoluční sociální změny - cestou protikapitalistickou a zároveň i protistátní, cestou anarchistickou. Nejedná se přitom o výstřelek nebo nesplnitelný požadavek, ale dlouhou a zásadní tradici sociálních bojů, datující se již od antiky.

Stát a společnost

Po dobu více než 2500 let existovaly v moderních dějinách složitější společenské útvary, přesahující regionální, rodový a kmenový rozměr. Nazývaly se státy. 2500 let se převážně neslo v duchu vývoje a expanze jednotlivých státních útvarů, založených na měnících se ideologiích, které však měly jedno společné. Všechny spočívaly na několika pevných principech. Stály na ovládání a vlastnění člověka člověkem, které našlo svůj výraz v existenci společenských tříd a vykořisťování. Stály na principu vzájemného soupeření a expanze, což našlo výraz v neustálých konfliktech a válkách, které v tomto století nabyly rozměru válek světových. Na scéně moderních dějin postupně defilovaly nejrůznější republiky a monarchie, založené na otrokářském, feudálním a kapitalistickém výrobním způsobu. Společenský pokrok a prosazování svobody pro jednotlivce i pracující třídu jako takovou, to vše se odehrávalo v protikladu vůči těmto útvarům - státům. Stát vždy představoval společenskou formaci zásadně konzervativní, uchovávající privilegia a nadřazenost jedné společenské třídy nad druhou. Veškerý pokrok a zlepšení našeho života, to vše muselo být vybojováno v opozici vůči existujícím pořádkům. Již u prvních antických filosofů nacházíme vyjádření opozice vůči nadvládě člověka nad člověkem, vyjádření odporu proti státu. To samé sledujeme v tehdejší Číně. Až do 17. století můžeme sledovat sice nábožensky formulovaný, ale jednoznačně proto-anarchistický společenský protiproud, bojující za svobodu a lidská a sociální práva utlačovaných lidí v opozici vůči vládnoucím třídám. Od tzv. Hnutí bratří svobodného ducha, přes nejrůznější heretické směry, radikální složky husitského hnutí, tzv. Munsterskou komunu během německých selských válek atd. vidíme, jak nikdy neplatil a nemůže platit konzervativní názor, že na pokrok je třeba si "počkat" a není možné se radikálně stavět proti zavedeným společenským strukturám. Od anglických lollardů a "diggers" v anglické revoluci v 17. století již sledujeme politicky formulovaný a prosazovaný protiproud. Ve francouzské revoluci se důsledně revolučním skupinám, hájícím práva pařížského proletariátu, začalo posměšně říkat "anarchisté." Naše hnutí se začalo rodit ve své nynější formě.
Myšlenka anarchismu - svobodné beztřídní - to jest bezstátní společnosti - byla v průběhu 19. století definitivně zakotvena v tradici utopického, etického a svobodného socialismu, jako antiautoritářské hnutí pracující třídy. Petr Alexejevič Kropotkin později mohl napsat, že "anarchismus je levé křídlo všeho socialismu" a mezinárodní anarchistické hnutí se v roce 1876 na všeobecném kongresu anarchistické Internacionály ve Florencii přihlásilo k myšlence anarchistického komunistického uspořádání společnosti jako svému ústřednímu cíli. Anarchismus jako ideologie - obecný antiautoritářský pohled na člověka a společnost, byl tedy jednoznačně spjat s komunismem - bezstátním ekonomickým uspořádáním, založeným na rovném přístupu k výrobě, distribuci a spotřebě. Anarchismus bez komunismu nemůže existovat, což platí i naopak. Anarchismus se postupně profiloval jako jednoznačně sociální myšlenka, prosazující fakt, že svoboda jednotlivce nemůže být dosažena bez dosažení svobodné společnosti jako takové - a tím se postavil proti liberální a individualistické koncepci, popírající ústřední úlohu společnosti, jakožto pole, na němž se uskutečňuje lidská svoboda. Anarchismus se jednoznačně přihlásil k racionálnímu, vědeckému chápání světa, což se odráží i v jeho zásadně ateistickém duchu a metodách tzv. racionální, svobodné výchovy a vzdělávání. Anarchismus se stal hnutím pracující třídy a přijal nutnost organizovanosti jakožto výraz společenskosti člověka. Anarchistické hnutí se již dnes uspořádává podle vzoru budoucí anarchistické-komunistické společnosti, obsahuje její zárodečné struktury a je postaveno na jejích principech - rovnostářství, federalismu a přímé akci. Anarchismus se rovněž stal hnutím revolučním. Sociální revoluce - tj. jediný možný způsob nastolení svobodné společnosti - na sebe bere podobu rozhodného střetu vládnoucí třídy a pracující třídy. Cílem sociální revoluci, je uskutečnění anarchistického programu - tj. okamžitého odstranění státu i kapitalismu. Anarchismus se právě tímto faktem odlišuje od ostatních ideologií. Nehledá pouze politickou změnu, politickou revoluci - tj. změnu vládnoucí třídy, ale sociální změnu, sociální revoluci, která jako jediná může odstranit třídní společnost. Anarchismus jako jediný politický směr chápe vzájemnou provázanost státu a kapitalismu a odmítá autoritářské směry, které v zájmu sociální svobody chtějí uchopit do svých rukou státní moc. Anarchismus se tak zásadně liší od marxismu a všech jeho odrůd. Stát historicky vznikl pouze jako ochranná složka, zajišťující existenci třídní nerovnosti a vykořisťování jedněch druhými. Stát byl založen pouze proto, aby posvětil "vlastnická" práva k majetku, získanému krádeží, násilím a vykořisťováním. Stát zůstává stále stejný, jeho smyslem není nic jiného, než uchování třídní společnosti. Liberální pojetí státu omezuje jeho roli pouze na ochranu vlastnictví vládnoucí třídy a vzhledem k pracujícím zná jediný nástroj - represi. Klasické sociálně-demokratické pojetí státu se snaží přesvědčit pracující a vykořisťované lidi, že jejich zájmy souzní se zájmem vládnoucí třídy. Tento tzv. korporativismus nemá daleko ke klasickému fašistickému pojetí státu jako jedné velké, násilím a terorem udržované pospolitosti, ve které navenek mizí třídní rozdíly mezi lidmi. Autoritářské levicové směry (marxismus, leninismus, trockismus apod.) hnutí pracujících pouze využívají k tomu, aby samy nastolily svoje státní zřízení a staly se jeho novou vládnoucí třídou. Celých 2500 let docházelo k víceméně zoufalým a neúčinným pokusům přesvědčit ovládané, manipulované a vykořisťované lidi - nás, pracující třídu - že stát existuje jen proto, aby hájil jejich bezpečí a civilizovaný způsob života. Dějiny jsou však svědkem, že stát a společnost nejsou jedno a totéž. Na počátku III. tisíciletí více než kdy jindy vyvstává očividná skutečnost, že státní moc není nic jiného, než pistole, kterou nám vládnoucí třída drží u hlavy. Ať už je policie a armáda pravicová, levicová, sociálně-demokratická nebo konzervativní, chová se stále stejně. Potlačuje stávky a dělnické protesty, chrání zasedání vládnoucí elity, pořádá razie proti těm nejchudším - bezdomovcům, gastarbeiterům a menšinám a dává všem pracujícím na srozuměnou, že jejich úkolem je pouze nechat se okrádat, mlčet a platit daně. Policista a voják - ať už má na čepici lvíčka nebo rudou hvězdu, nedělá nic jiného, než vynucuje dodržování zákonů, které si vládnoucí třída sama vytvořila ve svůj prospěch. Více než 70. let existence státního kapitalismu (chybně nazývaného socialismem) definitivně prokázalo, že stát není a nemůže být nic jiného, než prostředek nadvlády jedné třídy nad druhou.

Nový společenský pohyb?

Na začátku III. tisíciletí se třídní společnost dostává do další fáze svého vývoje. Kapitalismus se prosadil v celoplanetárním měřítku, globalizoval se a ještě více odhalil služebnou a policejní roli státu. Světu začínají postupně nepokrytě vládnout obří nadnárodní kapitalistické korporace, které stát redukují na represivní složky, snažící se potlačit jakýkoli náznak protestu a odporu ze strany pracující třídy. Pracující se více než kdy jindy stávají "lidskými zdroji" a zachází se s nimi jako se surovinami a polotovary k výrobě. Člověk na úsvitu III. tisíciletí pozbývá pro vládnoucí třídu lidskou dimenzi a je s ním zacházeno pouze v termínech užitné hodnoty, opotřebení a nahraditelnosti. Po zhroucení tzv. sovětského bloku se svět proměnil na monopolární. Rozhodující pravomoci a možnosti prosazovat a iniciovat změny, se dostaly do rukou jednoho jediného mocenského uskupení - euroatlantických struktur, sdružených v NATO a EU. Pád bolševických diktatur vedl ke všeobecné kocovině v jakémkoli druhu státotvorné levice a de facto její kapitulaci před kapitalismem. Výrazem poraženectví se stala módní antiideologičnost a nevíra v jakoukoli možnost pozitivní změny. Antiideologičnost se zdá být na první pohled pozitivní vlastností, ale v realitě znamená neexistenci jakéhokoli pohledu na člověka a společnost. Ideologie není dogmatismus. Anarchistická ideologie se přirozeně vyvíjí a není ničím jiným, než souborem pokud možno nejpokročilejších vlastních interpretací poznatků z oblasti společenských věd. Tradiční levice se v dnešní éře buď drží starých receptů, které vyústily v totalitní režimy nejhrubšího zrna, nebo se v postmoderním duchu stáhla do iracionality, kultu životního stylu a polonáboženských ekologických hnutí. Po dlouhých deseti letech mrtvolného ticha se však od roku 1999 světem valí na první pohled dosud nevídaná vlna odporu a aktivismu, spojená především se zasedáním špičkových výkonných orgánů kapitalistické mocenské elity. Protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu, Světové obchodní organizace, Evropské unie, NATO apod., velmi často iniciované anarchisty a vyznačující se tradiční anarchistickou bojovností, přivádějí k údivu i vládnoucí třídu, která již na počátku 90. let prostřednictvím svých politologů jako např. Francise Fukuyamy, prohlašovala konec dějin a totální vítězství liberálního kapitalismu. Tisíce vržených dlažebních kostek a deseti- a statisícová shromáždění v Seattle, Praze, Nice atd. jsou příslovečnou ranou pěstí mezi oči pro všechny, kteří si myslí, že na ovládání pracující třídy již stačí termínované pracovní kontrakty, úvěrové karty a ohlupující televizní zábava. Euroamerická společnost již nejméně třicet let nezažila taková masová protikapitalistická vystoupení. Mnoho lidí hovoří o zrodu nového hnutí, o nové šanci pro vznik masového hnutí odporu proti kapitalismu. Co se však skrývá pod povrchem masových demonstrací?
Nové hnutí ve skutečnosti dosud neexistuje. Organizace typu Greenpeace staví na ulicích hráze z pytlů s pískem proti stoupající hladině světových oceánů, odboráři pokorně chodí prosit o milost s transparenty "Neberte nám práci", liberálové chtějí hájit "lidská práva" a kašlou na sociální práva pracujících, bolševici tradičně pojímají tyto akce jako velký nábor nových členů a sympatizantů a jsou tedy vidět všude, ale nedělají prakticky nic - a jedinou skupinou a jediným hnutím, které se chová opravdu radikálně a nebojí se otevřeného střetu se státní mocí - jsou jako již tradičně anarchisté. Anarchistické "Černé bloky", stojící prakticky za všemi radikálními akcemi, které proslavily Seattle, Prahu i Nice, zůstaly prozatím ve svém důsledném protestu osamocené. Ze strany liberálů, bolševiků i zelených, se dosud dočkaly jen urážek, udávání, absurdních pomluv, trestních oznámení a nenávistných odsudků v politických komentářích. Všechny tolik oslavované přímé akce, kterými se chlubí celé "antiglobalizační hnutí", provedla menšina anarchistických aktivistů, sdružených v "Černých blocích." Musíme ale zdůraznit, že pokud by v průběhu mnoha protestů nedošlo k militantním akcím ze strany anarchistů, o protestech by se mnoho nevědělo (co komu říkalo slovo "globalizace" před násilnými vystoupeními na Global street party v roce 1998?). Militantní akce jsou však především důraznou připomínkou toho, že anarchistické hnutí stále existuje, je přítomno ve společnosti - a myslí svoje myšlenky zatraceně vážně. Všechny konkrétní demonstrace byly doposud nepevnou pouliční koalicí všech možných již existujících politických sil - anarchistů, sociálních demokratů, bolševiků, zelených, radikálních ekologů apod., nikoli spontánním lidovým hnutím zdola. Dosud se na nich nikde neukázalo větší množství obyčejných neorganizovaných pracujících lidí, které by přilákala možnost radikálně vyjádřit svůj protest proti globálnímu kapitalismu společně s ostatními. Navíc se anarchisté vždy od státotvorných proudů veřejně distancovali a hovořit tedy o nějaké nové jednotě je zcela nepatřičné. Připomeňme si jednu jednoduchou skutečnost. Pokud nebudou masová veřejná vystoupení podpořena i sociální prací a aktivismem, nebudou mít žádný smysl. K tomuto aktivismu - pokud mí mít nějaký smysl a vyznění - je třeba minimálně nějaký základní záměr, strategie, nasměrování. Zde se však údajně jednotné "antiglobalizační hnutí" tříští a pokud se jeho určitá část nevzdá svého programu, ani se nemůže na ničem shodnout. Realita v "antiglobalizačním hnutí" je smutná a má daleko k vědomé a smysluplné kooperaci - jednotlivé směry se snaží převážit na úkor těch druhých a prosadit svoji koncepci, a to včetně anarchistů. Zde se dostáváme k jádru problému. Není prostě možné v rámci jednoho hnutí podporovat stát a zároveň bojovat proti státu.

Stará známá pohádka o pozitivní roli státu

Je nemilou skutečností, že anarchisté během dosud proběhlých velkých společenských pohybů, zásadních pro historii XX. století - tj. během I. světové války, Ruské revoluce, Španělské revoluce a II. světové války, ze svého programu většinou slevili a přistoupili na argumenty o "posílení společného boje" v rámci nějaké rádobyrevoluční koalice se "společnými" záměry. Vzdali se tak svého programu a anarchismu jakožto politické filosofie i sociálního hnutí. V I. světové válce mnoho předních osobností anarchismu vyslovilo podporu Dohodě oproti Trojspolku. V Ruské revoluci se mnoho anarchistů po celém světě nechalo zmanipulovat bolševiky a přijalo jejich tezi o nutnosti přechodné role státu, která se pak ukázala ne jako přechodná, ale smrtonosná. Ve Španělské revoluci anarchisté znovu slevili ze svého programu a v zájmu "antifašistické jednoty" přistoupili na taktiku a metody státotvorné levice. Totéž ve II. světové válce. Výsledkem byl ve všech případech nejen myšlenkový i akční rozklad anarchistického hnutí, ale v konkrétních případech i naprostý krach revolučního procesu. Ukazuje se totiž, že tyto revoluce měly šanci na své úspěšné dovršení POUZE tehdy, kdyby anarchisté na svém programu skálopevně trvali, nenechali si ho vzít falešnými argumenty o "pluralitě, jednotě a demokracii na levici" a důsledně jej prosadili. V tomto okamžiku, kdy se mnoho našich předchůdců vzdalo svého programu, přestali být anarchisty a vstoupili prakticky do řad sociální demokracie nebo bolševiků. Když podpoříte stát, přestáváte být anarchistou. Bylo pozdě si několik let poté uvědomovat katastrofálnost tohoto přístupu nejen pro anarchistické hnutí - což mnoho lidí nemusí vůbec zajímat - ale i pro celý společenský pohyb, o který šlo.Vytvoření nového státu znamená jen vytvoření nové vládnoucí třídy, bez ohledu na to, jak přívětivě se jeho představitelé zpočátku tváří na potřeby a problémy pracující třídy. Pokud zdá se na počátku III. tisíciletí dochází k probouzení radikálních tradic pracující třídy, pokud se skutečně rodí nový velký společenský pohyb, zaměřený proti globálnímu kapitalismu, musíme se jednoznačně poučit z minulosti a nechat daleko za sebou zkostnatělé, autoritářské a v podstatě zoufale kontrarevoluční metody a taktiku státotvorné levice. Anarchisté nesmí hrát roli statistů a úderných pouličních jednotek v procesu, na jehož konci může být klidně vytvoření nějaké globální "protikapitalistické" politické strany - směsice autoritářské levice a reformistických zelených. Toto sociální a morální dilema zní velmi abstraktně, ale již dnes si ho prožívá mnoho aktivistů v konkrétních situacích. Účastníci protestů pražského typu se po prvních masových akcích ocitli na rozcestí - mohou buď následovat všechny skupiny typu INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci), všechny prosebníky, kteří klepají na dveře státních institucí a požadují nesplnitelné - aby stát zakročil proti globálnímu kapitalismu - nebo se mohou přidat k již existujícím "Černým blokům" a za nimi stojícím anarchistickým organizacím a zapojit se do budování skutečného revolučního hnutí. Další možností je přidat se k těm, kteří mávají Leninovými brožurkami a požadují státní moc pro vedoucí kádry svých politických stran. Problém s bolševiky se objevuje znovu a dnes dvojnásob. Třicet let společenské apatie způsobilo, že na jakékoli náznaky vznikajícího spontánního společenského odporu proti globálnímu kapitalismu, se jako supi na mršinu slétne celé spektrum bolševických stran a straniček a ekologicko/liberálních organizací a snaží se je nacpat do mantinelů svého státotvorného světonázoru. Na každého obyčejného pracujícího člověka, který se náhodou zúčastnil protestů v Seattlu, Praze nebo Nice, se ze všech stran natahují ruce s přihláškami do bolševických politických stran a poštovní složenky na příspěvky pro občanské, ekologické a jiné kolaborantské organizace. Jde však o něco jiného. Jak bolševici tak ekologové jsou ve své podstatě tradiční státotvorné směry, ve kterých existuje striktní rozdělení na vůdce-organizátory a řadové členstvo. Oba směry chtějí uchopit, kontrolovat nebo ovlivňovat státní moc. Nedělají nic jiného, než nám znovu vyprávějí tisíciletou pohádku o tom, že stát může sehrát pozitivní roli v prosazování naší svobody a sociálních práv. Skutečnost, kterou popřelo 25 století třídní společnosti, je znovu předkládána pracujícím lidem, kteří hledají nějakou sociální alternativu. Teorie, která se vyznačuje tím, že selhala pokaždé, když byla uplatněna, se znovu dostává do popředí. Nesmíme sklopit oči, přistoupit na tichou toleranci státotvorných proudů a vstoupit do protikladných a nesoudržných koalic, které se zhroutí při prvním skutečném střetu se státní mocí, kdy bude třeba zaujmout nějaké konkrétní stanovisko. Anarchisté jsou jediným sociálním hnutím, které nevedou profesionální politické kádry, požadující pro sebe zprvu parlamentní křesla, poté moc a privilegia. Anarchisté mají svůj sociální program, který je založen na odmítnutí MOCI jakožto údajně pozitivního nástroje na transformaci společnosti. Každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Anarchistické hnutí je založeno na federalismu - tj. rovnostářské participaci všech zúčastněných na činění rozhodnutí, které se jich týká a existenci pouze imperativních mandátů, což v praxi znamená, že jakákoli funkce je přímo odpovědná těm, kteří ji vytvořili a její nositel je přímo úkolovaný a kdykoli odvolatelný členskou základnou V anarchistické společnosti tak lokální samospráva v místě bydliště a na pracovišti vytváří základnu pro federalistickou pyramidu, která nemá žádný vrcholek, ale pouze několik společných koordinačních orgánů, striktně kontrolovaných a kdykoli odvolatelných složkami, které je pověřily.

Poučení z XX. století

To, co je nutné a co může přinést nějakou pozitivní společenskou změnu, není vstupování do stále nových a nových politických stran a státotvorných organizací, ale zásadní změna ve stylu organizování a sociální práce. Tato změna může být ve světle zkušeností z revolučních pohybů XX. století - ať už se to někomu líbí či nelíbí - pouze změna, nesoucí se v anarchistickém duchu. Revoluční pohyby i celá historie XX. století, prokázalo minimálně jednu jedinou věc - politické strany nikdy nepřinesou žádnou sociální revoluci, žádnou zásadní společenskou změnu. Tu mohou přinést pouze samotní utlačovaní a vykořisťovaní lidé, opírající se o sílu svých samosprávných organizací a komunit. XX. století bylo v rovině boje za práva pracujících stoletím odborů, které ale již od svého samotného vzniku v sobě obsahovaly svůj hrob. Pokud nebyly integrovány do anarchistických organizací, staly se strukturou, která pouze přilévá olej do soukolí kapitalismu, upozorňuje na nejvýraznější sociální problémy a de facto pomáhá vládnoucí třídě je včas tlumit a skrývat. Odbory sice mohly dosáhnout mírného zlepšení sociální situace ale nikterak se nestaraly o snížení obecného sociálního útlaku, vykořisťování a odcizení. XX. století bylo v rovině politické stoletím politických stran, které neprokázaly nic jiného, než že jsou výtahem k moci pro novou vládnoucí třídu. Politické strany byly a stále jsou organizovanou politickou mafií, která masově zneužívá existenční nejistotu pracujících lidí, nezaměstnanost a náš strach z budoucnosti. Pokud se má v příštím století vytvořit nějaké nové masové hnutí, jehož cílem je osvobození lidí zpod diktatury kapitálu a státní moci, musí spočívat na zcela jiných strukturách a principech, než které jsou vlastní klasickým odborům a politickým stranám. Tyto "nové" principy jsou staronové a bezesporu jsou to principy anarchistické. To však není špičkovým představitelům mezinárodního "antiglobalizačního" hnutí příliš po chuti, neboť tito lidé ve velké většině nejsou aktivisté, ale politici nebo kandidáti na roli profesionálních politiků. MOC není možné zlidštit, zkultivovat a využít pro pozitivní účely. MOC v rovině společenské, což znamená státní moc, je nereformovatelná ze své podstaty.
Na počátku III. tisíciletí na nás globalizovaný kapitalismus cení zuby bez jakéhokoli přikrašlování. Ztrácíme jednu sociální jistotu za druhou, státní represivní aparát je stále silnější, prostředky masové manipulace jsou stále účinnější a zdá se, že pokud se ti, kteří nesouhlasí s kapitalismem, skutečně nevzchopí, propásnou jednu z posledních historických šancí. Tato nová protikapitalistická mobilizace, pokud k ní skutečně dojde, však musí skoncovat s prastarým mýtem o pozitivní roli státu. Jen tehdy má šanci na úspěch.
Snažím se o to, aby návštěvník těchto stránek měl nadosah informace, které by mu mohly pomoci v jeho hledání po tom, co vlastně anarchismus je, jaká je jeho hlavní myšlenka a jeho cíle. A možná pochopil, proč je pro spoustu mladých lidí tak přitažlivý.